Daleko od rušného města Santiago (hlavní město Chile), věčně ponořeného do mračna smogu, v městečku Pucón najdete klidné, stále zelené místo, položené na břehu jezera. Sopka jménem Villarica se nad ním tyčí jako spící obr, který jen občas vypustí do vzduchu oblaka dýmu.
Po nějaké době prozkoumávání města a jeho okolí, spojeného s prací v jednom z místních hostelů, přišel čas vypravit se na jednu z místních dobrodružných výprav. Mou volbou byl výstup na sopku …
Sopka Villarica, v Mapučském jazyce místních indiánů nazývaná Rucapillán, se tyčí do výšky 2 847 metrů. Je opravdovou chloubou města Pucón, den co den míří mraky turistů na její vrchol a v zimě její zasněžený vrchol láká lyžaře a snowboardisty. Poslední větší erupce byla v roce 1971 a polovina sopky je stále pokryta ledovcem.
Protože předchozí den byl zcela zamračený, trochu jsem se obávala doufat, že se výstup zdárně povede. Místní společnost může výstup kdykoliv zrušit například kvůli dešti, hustému mračnu, větru, výparech síry, anebo zmrzlému povrchu. Tam nahoře na vás číhají různá nebezpečí a pro místní průvodce a organizátory turistických aktivit je vždy lepší neštěstím raději předcházet, než čelit odpovědnosti za zbytečné oběti na životech.
Štěstí však stálo na naší straně a jasná obloha ráno umožnila naší skupině 9 lidí a 3 průvodců zkusit štěstí a vyrazit na vrchol ještě než dorazí deštivé počasí. Naši průvodci nás hnali dopředu stále rychleji, aby nás odpolední mrak později neuvěznil na vrcholu.
Kousek jsme se popovezli místní lanovkou, díky které jsme ušetřili trochu času. Z horní stanice už to bylo na nás. Nebyl to těžký výstup, jenom další hora, pomyslela jsem si. Jenomže tentokrát jsem poprvé lezla na vrchol sopky.
Jakmile jsme přišli k ledovci, mohli jsme si obout mačky a zároveň jsme se v prudkém svahu opírali o cepín.
Poslední úsek cesty pak tvořil tvrdý povrch lávových vyvřelin. Objevila jsem malou jeskyni, vytvořenou lávou, která kdysi pokryla ledovec. Jak ledovec pomalu odtával, zůstala zde pouze díra. Celkem fascinující!
Po čtyřech hodinách výstupu jsme konečně dorazili na vrchol, kde nás přivítal naprosto úžasný výhled! Zprvu jsem nevěděla, kam se podívat nejdříve, jestli dovnitř kráteru, anebo po okolí sopky, všechno bylo nové a zajímavé. Nabízel se nám výhled na pohoří And, hranici s Argentinou, několik dalších sopek, modrá jezera a překrásné – podzimními barvami zbarvené – lesy.
Kráter sopky byl zahalen v dýmu, určitě to není místo, kde byste se chtěli zhluboka nadechnout! A k mému údivu jsem na její zastíněné straně našla pouze další ostatky ledovce. Nemohla jsem si odepřít procházku kolem celého kráteru a výhled na 360°.
A pak už byl čas vrátit se dolů. Mraky, které se během rána seskupovaly, začaly stoupat vzhůru a v jednu chvíli nás naprosto obklopili.
Všichni jsme se shodli na tom, že sestup dolů je těžší, než samotný výstup, v těžkých botách ve snaze nalézt bezpečnou cestu na tvrdém, lávovém povrchu. Ale pouze do chvíle, kdy jsme došli k ledovci. Tam pro nás naši průvodci měli speciální překvapení …
Ukázalo se, proč s sebou vláčíme plastové lopaty, přeci ke klouzání! Oblékli jsme se do zimních nepromokavých kalhot, nasedli a klouzali se po lehce roztátém povrchu ledovce.
Pod ledovcem nám cesta zpět k autům zabrala už jen pouhou hodinu a pak už jsme se mohli unavení, ušmudlaní, trošku mokří, ale hlavně spokojení odvézt zpátky do Pucónu, kde na nás jako odměna čekala sklenka dobře vychlazeného pivka.